Vzhledem k tomu, že jsem rozený „plzeňák“ a naše síťové antény byly na střeše otočeny směrem na západ (dřívějšího západního Německa, samozřejmě toho zlého pro náš socialistický režim skoro komunistický) byl můj zrak v prvopočátku upřen přes stanice ARD nebo ZDF na formuli 1. Netrvalo však dlouho, přijít na to, že kroužit dokola cca 65 kol není zase tak veliký kumšt. Řečeno samozřejmě s nadsázkou.

Tato disciplína je o kvalitní technice, maximálně dvou površích, rychlosti a několika zatáčkách, které se jezdí stále dokola. Automobilové soutěže, později u nás nazývané rallye jsou ovšem o úplně něčem jiném. O tom se v minulosti mohli přesvědčit i jezdci zvučných jmen jako např. Kimi Räikkönen, Robert Kubica s vozy nejvyšší katgorie WRC.

Sníh, bláto, šotolina, led, asfalt, voda, atd. Je to nepředstavitelná volba možností na čem se vlastně pojede. V dnešní době sledování satelitních map o počasí a ledových špionů je snadnější danou situaci řešit. Nicméně volba pneumatik je velká loterie a alchimie. Mám štěstí, že se osobně znám s několika jezdci, spolujezdci, mechaniky a lidmi, kteří se kolem toto všeho pohybují. Co vlastně zvolit?

V jedné sekci se jede v lese na mokru po dešti, nebo v dané oblasti hrozí přeháňky, dále mezi poli na suchu. A už přichází na řadu vzdálenosti km RZ, rychlosti, atd. No, nechal jsem se trochu unést, ale...

tímhle to všechno začalo!

První soutěže, které jsem navštívil se svým otcem, byly ty v Plzni, které se v té době jezdily jako přebor ČSR A. V té době to mělo něco do sebe. Až když se člověk vyjezdil a patřil v dané kategorii k nejlepším, měl možnost postoupit výše. Byl jsem divákem a pozorovatelem, fotografem otec.

Reklamy na vozidlech byly zajímavé, dokonce i pro dnešní dobu aktuální. Např. „Tři mušketýři chrání vaše zdraví“ (acido, jogurt, šlehané podmáslí) – Průmysl mléčné výroby Trutnov nebo „Nesvítíte někde zbytečně?“ – VČE Náchod...

Skladba startovní listiny byla převážně z vozidel Škoda, VAZ (Žiguli), Wartburg, Trabant a ve výjimečných případech Fiat, Renault, Ford, Zastava, popř. Moskvich. Tu hlavní kostru tedy tvořil východní blok, jak jinak.

Ještě návrat k roku 1977

To co bylo napsáno v předchozím článku se týkalo prvního fyzického kontaktu s automobilovými soutěžemi. Ten mediální proběhl už v roce 1977, kdy jsem dostal pohlednice vozů Škoda 130 RS* a později knihu o Rallye Škoda.

Výsledky na Monte Carlu s umístěním ve třídě do 1300 ccm na 1. místě posádky Václav Blahna – Lubislav Hlávka, 2. Milan Zapadlo – Jiří Motal a celkově 12. respektive 15. v konkurenci silnějších vozidel bylo bezpochyby úspěchem.

Za zmínku stojí i start další posádky Svatopluk Kvaizar – Jiří Kotek, kteří však pro technickou závadu cíl nespatřili.

*Vozy Škoda 130 RS nazývané též, „Porsche východu“ byly odvozeny ze sériového typu 110 R. Vznikla tak po laborování s prototypy Š 180 / 200 RS a schválení 2. homologace A2 1.6.1976. Zajímavostí určitě je, že k homologaci bylo potřeba 200 vozidel, ale ve skutečnost jich bylo vyrobeno pouze 36-38 ks. Uváděná čísla se liší.

(pozn. AZNP – Automobilové závody národní podnik)

Dalším postřehem bylo vozidlo Lancia Stratos HF, které právě v tomto roce řízené Sandro Munarim Rally Monte Carlo vyhrálo. Modelovým designem od Bertoneho předběhlo dobu a i v barevném provedení letecké společnosti Alitalia na sebe upoutávalo pozornost. Samozřejmě k této kombinaci patří i výše jmenovaný Sandro Munari, nekorunovaný mistr světa. S tímto vozem, také přispěl ke třem titulům mistrů světa značek.

Měl jsem to štěstí se s ním potkat v roce 2014 při Rally Bohemia, nechat si podepsat kreslený plakát a pořídit foto i s Giuseppe Voltou.

Giuseppe Volta – moje maličkost – Sandro Munari

Dalším impulsem přiblížení se k automobilovým soutěžím bylo přečtení knihy o Rallye Škoda.

Pokračování roku 1979

Zajímavostí určitě byl čas, ve kterém se jezdilo, počet km a rozdělení do objemových tříd.

Potom následovalo ,,hubenější“ období, kdy jsem se věnoval fotbalu, předvojenské autoškole, která trvala téměř půl roku, v zimě lyžování, atd. Neznamenalo to však, že bych na rallye úplně zanevřel. Samozřejmě výsledky a vývoj techniky jsem pečlivě sledoval.

A najednou tu bylo jaro roku 1982 a můj nástup do Olomouce ke splnění si čestné vlastenecké povinnosti v armádě. Měl jsem štěstí, že se mnou na pokoji bylo i několik ,, gottwaldováků“ a s jedním z nich vzniklo kamarádství, které trvá už přes 40 let. Při ,,Barumce“ u něho přespávám a většinou to bývá náročný prodloužený víkend.

Od druhého roku (tady mazáctví) jsem měl i více času na shromažďování různých obrázků a článků o rallye. Tím vznikly sešity s informacemi i o soutěžích, které se jezdili mimo naší republiku, Mistrovství světa, Mistrovství Evropy, Mitropa Cup, Pohár míru a přátelství a další. Nebylo mnoho možností, jak toto v době socialismu pořídit. Hlavními zdroji tedy byly časopisy Motor, Svět motorů, atd.

Nahoře jsou kouzelné sešity, které skrývají mnoho informací o rallye a dole, jaké např. vlastně jsou.

Po návratu ze základní vojenské služby do Plzně nastalo období stěhování. Nejdříve v roce 1985 do Olomouce a v roce 1988 do Prahy, kde jsem od ledna 1987 pracoval. Tady už jsem zakotvil natrvalo.

V létě roku 1986 jsem měl možnost poprvé vycestovat za emigrovanou sestrou do tehdejšího západního Německa a pořídit si při další návštěvě i počítač. Tím vzniknul přístup k informacím, který dříve nebyl možný. Na vánoce stejného roku jsem si pod stromeček nadělil fotoaparát Praktica MTL 50 (která už měla vestavěný expozimetr), objektiv 135 mm a blesk. Soutěží, kterých jsem se do té doby zúčastňoval nebylo mnoho, ale zatím ještě vždy, jako divák a to se právě tímto změnilo.

Na první soutěž v pozici fotografa jsem se vydal do Otrokovic v lednu následujícího roku a to Valašskou zimu. Počasí tomu vskutku odpovídalo i když arktická by tomu slušelo více. Nebyl to zrovna správný výběr, jelikož ručička teploměru ukazovala – 27 °C ! Výsledkem bylo, že při vyndání ruky z rukavice byla tak ztuhlá, že nešla prstem zmáčknout ani spoušť. Premiéra tedy nevyšla. Druhý pokus už byl lepší a tak některé starší fotky už budou naskenovány do galerie (Omlouvám se za kvalitu a menší akčnost, ale byl to teprve začátek. Snad se to dá pochopit).

Jak se měnila doba, tak s ní i skladba vozidel ve startovních listinách. Konec skupiny ,,B“, různá přechodná období a ta nejkrásnější byla éra WRC. V našem malém státě se jich v mistrovství republiky objevovalo velké množství. Subaru Impreza, Toyota Corolla, Ford Focus, Škoda Octavia, Seat Cordoba, Peugeot 206, Hyundai Accent. To byla plejáda a pestrost vozidel, kterou nám mohli závidět nejen naši sousedé, ale i ve světě.

Další zajímavé období, bylo seznámení s partou nadšenců z Vrchlabí, kteří byli fandové Jindry Štolfy. Tak jsme od jara 1995 jezdili společně. V roce 1997 při Barum Rallye v Kopřivnici na polygonu následovalo další seznámení, tentokrát s chodící ,,encyklopedií“ a fotografem nejen tohoto motoristického odvětví, Honzou Splídkem z Mladé Boleslavi. Slovo dalo slovo a spolupráce byla navázána. Od té doby jsme spolu projezdili desítky soutěží, ale hlavně měl a má neskutečně množství známých lidí, kteří s rallye měli, nebo mají něco společného. Se řadou z nich jsem byl seznámen. A jak to ve světě chodí, každý známí má také známé, tím se počet osob navyšoval téměř geometrickou řadou.

Tímto tedy končí pohled do mojí historie spojené s rallye. Samozřejmě těch příběhů je mnohem více, ale snažil jsem se vyzvednou alespoň ty pro mě důležitější. Když něco končí, tak něco nového začíná. Nakonec jsem se rozhodl, že zamýšlenou sekci ,,Rozhovory, postřehy, …“ předělám na ,,Několik otázek pro …“. Zhruba pět otázek budu pokládat nějakému oslovenému známému z oblasti rallye. Výhodou pro mě je, že je opravdu z čeho vybírat. V úvodu se zmíním odkud se známe, jak dlouho, apod. Takže mějte trpělivost a doufám, že doba nebude tak dlouhá, jako mezi prvními řádky a pokračováním tohoto článku.

Závěrem

Bohužel život přináší i kruté chvíle a mnozí z těch se kterými jsem se znal a svůj život zasvětili rallye, už nejsou mezi námi. Jezdci, spolujezdci, mechanici, diváci, organizátoři, fotografové, sponzoři. Doufám, že tam shora sledujete to vrčení motorů, cítíte vůni benzínu, Bohouši Ceplecho, Dane a Jirko Hendrichovi, Hynku Středo, Toníčku Císaři, Tonda Eliáši a další. Pokud jsem jmenoval jen některé, tak v tom není úmysl a jistě mi to ostatní odpustí.

Nikdy na vás nezapomenu. R.I.P.

Zdeněk Kolář